Ještě teď, když si na to celé vzpomenu, mi naskakuje husí kůže. Doma v Dubaji jsem si na telefonu nařídil několik budíků, abych nezaspal. Nakonec jsem je ani nepotřeboval, protože jsem se celou noc převaloval a nemohl se dočkat. Když jsme se v Praze blížili k zemi, všiml jsem si za plotem toho množství lidí a trochu se mi rozklepala kolena. „Musíš hlavně hezky přistát,“ opakoval jsem si. Další lidi stáli na terase letiště a já věděl, že jsou mezi nimi i rodiče a přítelkyně. Dovedl jsem si představit, co ten okamžik asi znamená pro mého tátu. Kluk, se kterým lepil letadýlka a který nechtěl chodit do aeroklubu, před jeho očima přiváží největší dopravní letadlo světa. Když jsem ho pak viděl, měl ty oči ještě vlhké od slz. V tu chvíli mi došlo, že jsem opravdu něco dokázal.
